PROLOG - AVEM

Noha vpřed, otočka, úder, kop, úder, krok doprava... nebo doleva? "Řink" ozve se zařinčení, když ocelový meč dopadne na tvrdou zem v ringu. Pět sekund ticha... smích. Ten smích pocházel od jeho soupeře, "copak Ayato? Začalo se ti stýskat po mamince?". Všichni překvapeně zatajili dech. "Ty!" vykřikne desetiletý Ayato a vrhne se na něj rukami. "Dost!" vykřikne profesor - a zároveň jeho otec - a Ayato prudce zabrzdí. Jeho otec pokračuje, "Ericu do ředitelny!".

Když kolem něj Eric - jeho soupeř - prochází, tak se na něj Ayato vítězně ušklíbne. Tohohle kluka vážně nesnášel, byl to klasický bohatý spratek, který je schopný koupit si i přátelství nebo lásku. "A ty Ayato" pokračuje však dál otec. Zkamení a rychle se narovná, s odporem pohlédne do otcových zlatých očí - symbol strážců - které jakoby mu dokázaly nahlédnout do duše. Byly strašidelné, ale přesto nádherné. Jakoby říkaly, že ty na jeho straně čeká klid a štěstí, ale ty na straně protivníka čeká jen zatracení.

"Musíš mít kontrolu nad svými emocemi. Soustřeď se. Pokud nezvládneš ani porazit svého vrstevníka, tak zkouškami na strážce neprojdeš." Jeho otec mluvil vždycky stejně, kamenně a chladně, tak jako všichni strážci. Někdy byl popravdě více strážcem než otcem. 

"Máš k tomu co říct?" zeptal se otec Ayata ještě. - Jestli k tomu má co říct? No jistě. Třeba to, proč se musí učit boji s mečem, když mají k dispozici drápy, pařáty, magii a sílu draka nebo rychlost wyverna. Proč radši nevyužijí jejich sílu a neloví lidi, mohli by zastavit lovce jednou provždy, proč se radši schovávají v ústraní a musí to tajit? Mají předsi velkou moc... lidé by se jich jistě báli. Místo toho si ale jen povzdechl a stejně kamenným hlasem řekl: "Ano pane."