2. ČÁST - AVEM

Dnešní školní den jsem úspěšně přežila a teď už jsem jen hodila svou tašku do rohu mého malého pokoje. Emily měla dneska ještě dvě další hodiny, takže jsem na ni ani nečekala. Mrskla jsem sebou do postele a přemýšlela o tom co se dneska stalo... přesněji o tom, že jsem "byla" drak.

Zdálo se mi to? Zavrtěla jsem hlavou, rozhodně se mi to jen zdálo, co by to jinak znamenalo? Že jsem nějaký drak? Ale i tak... připadalo mi to tak reálné, tak skutečné. Cítila jsem se volná, jako bych mohla najednou vše. A teď... teď jsem se cítila tak nějak prázdná.

Povzdechla jsem si, to je teď jedno, měla bych se připravit na dnešní večer. Má to být ta nejlepší noc v mém životě, ten největší odvaz a já si jí chtěla vážně užít. Zvedla jsem se z postele a zamířila k pracovnímu stolu. Stoupla jsem si na špičky, ačkoliv jsem věděla, že takhle stejně na poličku nade mnou nedosáhnu. "Proč to táta dal tak vysoko?" zaklela jsem. Možná, že čekal, že budu vyšší... najednou mě ale polil vztek. No a co, že si myslel, že budu vyšší? Ani tady teď není, aby viděl, že mám v 18 letech 161 centimetrů.

Vždycky, když se jednalo o otce, tak jsem se naštvala i kvůli prkotině. Otec nás s matkou již dávno opustil a nechal nás ve velmi špatné situaci. Nechal nám všechny účty a nejhůř to snášela matka. Nedal ani jedné z nás - vlastně nikomu - najevo, že někam odjíždí nebo proč odjíždí. Matka upadla do depresí a mám pocit, že nebýt mě, tak by si i vzala život.

Zavrtěla jsem hlavou, na vzpomínání jsem teď neměla náladu.. rozhodně ne na vzpomínání na tak špatné vzpomínky. "Musí to být ten nejlepší den, musí, musí, musí" opakovala jsem si, dokud jsem se zase neuklidnila. Přišoupla jsem si svou kolečkovou židli k poličce a vylezla na ní. Natáhla jsem se a musela jsem si stoupnout ještě na špičky - ačkoliv jsem už byla na židli - abych konečně dosáhla na můj cíl. Tedy na hliníkovou krabičku nahoře.

Byla úplně vzadu, takže jsem ji musela opatrně posouvat prsty blíže k sobě. Nakonec jsem ji, ale stejně popadla. "Yes!" zaradovala jsem se nahlas, ale najednou jsem chytla křeč do pravé nohy. Koleno se mi podlomilo a já jsem se nešikovně chytila zdi - to jsem neměla dělat. Omylem jsem se od stěny spíše odstrčila a židle se nebezpečně zatočila a zakymácela. "Bum" ozvalo se, když jsem dopadla na tvrdou zem a krabička kousek ode mě. Zajíkla jsem se bolestí a vyrazila jsem si dech.

To vyvolalo nechtěný reflex - rychle jsem se posadila a ucítila jsem pulzující bolest v hlavě. "Sakra!" vykřikla jsem, zatím se ten den moc nevydařil. Nahmatala jsem si zadní část hlavy, kam jsem dopadla a která mě taky pořádně bolela. Bez boule se to asi neobejde... a to jsem měla dneska vypadat úžasně. Povzdechla jsem si. Nevadí, s tím se pořád dá něco dělat. Se zaťatými zuby jsem se zvedla z podlahy a otočila jsem se zády k zrcadlu naproti mému psacímu stolu.

Odhrnula jsem si vlasy nahoru a spatřila ošklivou modřinu. Vlasy jsem zase spustila dolů a zadívala se na krabičku na zemi. "Aspoň, že mám pořád tebe..." optimisticky jsem se usmála a zvedla jsem krabičku ze země. Otevřela ji a vykoukly na mě moje naspořené bankovky. "Bingo" vytáhla jsem je. Tyhle peníze jsem si šetřila na velkou příležitost, jako ta, která se měla stát dneska.

Bankovky jsem si dala do peněženky, kterou jsem si dala do kapsy mých džín a vyrazila jsem. Z věšáku u dveří jsem si vzala můj svazek klíčů a vykročila jsem ven. Dveře jsem za sebou raději zamkla - ačkoliv kdo by vykrádal malinký byt v té nejchudší čtvrti? - a seběhla jsem po schodech až dolů... náš byt byl až v 9. patře - což bylo poslední patro - a neměli jsme žádný výtah, protože si ho lidé bydlící zde těžko mohli dovolit.

Vydala jsem se pěšky směrem k velkoobchodu, který byl nedaleko centra města. Všude jsem chodila pěšky - protože jsem si nemohla dovolit každý den se vozit taxíkem nebo metrem - tudíž i teď jsem šla pěšky. Cesta od našeho domu až do centra města trvá přibližně padesát minut a jelikož mám i školu za centrem města, tak musím vstávat tak o hodinu a půl dříve než moji spolužáci.

Konečně jsem došla až k velkoobchodu a obdivně jsem si změřila krásnou třípatrovou budovu. Tento obchod byl samozřejmě obchod s módou, vždycky jsem sem chtěla vyrazit na nákupy, ale nikdy jsem na to neměla dostatek peněz a jít do velkoobchodu pro jedno tričko by byl skandál. Teď jsem si ale chtěla koupit nějaký super šaty a na to by mi měly bankovky v mé kapse stačit.

Přišla jsem až ke dveřím, které se přede mnou samovolně otevřely. Pousmála jsem se a vkročila dovnitř. Neubránila jsem se obdivnému hvízdnutí, bylo to tu úžasné! Nádherné lustry jejichž žárovky připomínaly malé rampouchy a červený koberec do všech oddělení. Rozešla jsem se pomalým tempem, abych si to tu mohla pořádně prohlédnout.

Byla zde spousta sekcí - boty, kalhoty, trička a spousta dalších - vše zde bylo rozdělené do jednotlivých sekcí. Sekce "Šaty" se nacházela až v posledním třetím patře a byla to dozajista jedna z největších sekcí - byla stejně velká (ne-li větší) jako sekce "Boty" nebo sekce "Trička" - vešla jsem dovnitř a rozhlédna se okolo. Bylo to tu opravdu obrovské. A byla zde spousta lidí - společnost se zde vlastně skládala jen z žen.. co taky čekat že?

Začala jsem obcházet věšáky s nádhernými šaty. Byly zde různé šaty, ať už kytičkované domácí, růžové roztomilé - fuj -, nádherné dlouhé slavnostní a nebo... Bingo! Odvážné na párty a do klubů. Usmála jsem se a zamířila do "párty sekce" a začala jsem se přehrabovat v šatech a zkoušet si ty co se mi líbily. Asi po osmi vyzkoušených šatech - které na mě buď vypadaly divně, byly mi moc malé nebo naopak velké - moje oči padly na právě ony vyvolené.

Moje oči se rozzářily, "odvážné, sexy a černé" zašeptala jsem vesele a sundala jsem šaty z věšáku. Padly mi dokonale a vypadala jsem v nich opravdu sexy. Musela jsem se ďábelsky pousmát při pohledu na mě v těch šatech. Byly to černé šaty, které se při správném odrazu světla nádherně třpytily, neměly ramínka a spodek mi kryla jen malá sukýnka, která se při otočení začala krásně - avšak nebezpečně - točit. Nebezpečně, protože toho při tom točení někdy bylo vidět víc než by bylo dobré.

Šaty jsem si koupila a zbylo mi ještě několik bankovek - perfektní, to bude stačit. Usmála jsem se a zamířila směrem domů. Teď se ještě připravit a počkat do večera... všechno se zatím vyvíjelo poměrně dobře.