1. ČÁST - AVEM

V dálce jsem slyšela hlas jak ke mě mluví, ačkoliv ten hlas byl povědomý nedokázala jsem poznat komu patří... a ani slova ke mě nedoléhala, proměnila se všechna v bezvýznamnou patlanici. Před očima se mi konečně vyjasnilo a rozhlédla jsem se. Byla jsem na nějaké hoře a..."Co to?" vykřikla jsem překvapeně, když se můj pohled zastavil na mém těle. Nebyla jsem člověk, ale drak!

Měla jsem čtyři nohy a dvě křídla. Nádherný tyrkysovo černý drak. Pomalu jsem roztáhla křídla a opatrně s nimi zamávala. Pomalu jsem se rozešla dopředu, zjistila jsem, že běhat zrovna nemůžu... což bylo vlastně pochopitelné vzhledem k váze mého dračího těla, kterou jsem sice nevěděla, ale muselo to být i několik tun. Pomalu jsem došla až k okraji hor. Milovala jsem výšky již od dětství a vždy jsem ráda s matkou jezdila na rozhledny nebo do vysokých skal a hor.

Nikdy jsem ale neviděla nic tak nádherného jako právě teď. Přede mnou se rozprostíral naprosto jiný svět... ta hora na které jsem stála létala ve vzduchu, bez opěr nebo něčeho... čehokoliv co by jí drželo právě v takové výšce. Na pevnou zem jsem nedohlédla, protože mi zrak zakrývala hustá mlha. Okolo vznášející se hory na, které spočívaly mé nohy se však takových ostrůvků a hor vznášela spousta. Z některých dokonce tekla voda z řek dolů.

Nad tím pohledem jsem se usmála v myšlenkách a najednou... najednou jsem se cítila naprosto volná. Volná tak jako ještě nikdy. Cítila jsem se jako kdybych sem patřila, jakoby na tomhle místě zůstával ztracený kousek mojí duše. Bez přemýšlení jsem roztáhla svá nádherná a majestátní křídla... a v tu dobu mi přišlo na mysl ještě jedno - Nikdy jsem neměla být člověkem.... tohle je svět kam patřím... tohle jsem já. Možná ta myšlenka zní bláznivě, ale já ji brala opravdu vážně. Zavřela jsem oči a potom jsem skočila.

"Hej, El!" zděšeně jsem zamrkala než jsem si asi po minutě uvědomila kde to jsem. Byla jsem ve škole... ne na létajících ostrovech. Další asi půl minuta ticha, když jsem si - pořád ještě zděšeně - prohlížela ruce a své tělo. Byla jsem člověk - zase. Co se to stalo?

"El! Hej El!" otočila jsem se doprava a spatřila jsem svou nejlepší kamarádku Emily. Až teď jsem si uvědomila, že to ona byla zdrojem toho hlasu a slov, co jsem slyšela na začátku, avšak nerozuměla jsem jim. "Ee... já.. promiň, co jsi říkala?" zadívala jsem se na ní svým omluvným pohledem.

Emily mě změřila pohledem nikoliv zrovna naštvaným, ale spíše nechápavým. Věděla jsem co má na mysli - jistě to bylo něco stylu "co se to s tebou děje? Většinou posloucháš" nebo tak něco - ale na tohle jsem jí odpovědět nemohla... rozhodně ne odpovědí "byla jsem drak na létající hoře". Povzdechla jsem si a mávla rukou na náznak, že je to uzavřené téma, ačkoliv to bylo téma beze slov... to je tak když už někoho znáte od školky, zkrátka slova k diskuzi ani nepotřebujete.

Emily si povzdechla, "říkala jsem, že by jsme mohly někam jít... víš, jen my dvě, jako za starých časů, když máš ty narozeniny" usmála se na mě tím svým milým a zářivým úsměvem. Narozeniny... další věc na kterou jsem kvůli tomu svému výletu v myšlenkách zapomněla. Dneska mi bylo oficiálně sedmnáct let. "Jasně, to bude super" odpověděla jsem Emily, abych předešla dalším otázkám na mou nepřítomnost v reálném světě.

Většinou moje narozeniny probíhaly stejně, moje mamka koupila pár zákusků, které jsme si daly spolu u kávy a do půlnoci jsme se dívaly na televizi. Možná to zní nudně, ale pro mě to byla vždy příjemná změna. To zvlášť, protože moje matka nebyla věčně doma, kvůli práci. Nemám jí to za zlé, popravdě ji za to obdivuji. Pracovala v nemocnici, kde si denně brala přesčasy, takže začínala tak v pět ráno a končila o půlnoci... a to všechno kvůli tomu, aby jsme měly kde bydlet, ale hlavně kvůli mě. Abych měla čisté a hezké oblečení a tak dále, někdy jsem se za to cítila až provinile. Vždy na mé narozeniny si, ale vzala volno, což mě vždy, ale naprosto vždy dojalo.

Ale Emily měla pravdu, s ní jsem také dlouhou dobu někde nebyla. Ale teď... teď bych chtěla něco neobyčejného. Zadívala jsem se darebácky na Emily. "Ah... ne, co je to tentokrát?" řekla hlasem, jakoby mi říkala "ty jsi beznadějná". Nevinně jsem se ušklíbla, nadechla jsem se, aby jsem jí řekla co mám v plánu, když v tu zazvonilo na hodinu.

Ačkoliv jsem s Emily byla na stejné škole, tak jsme obě chodily na jiný podobor. Obě jsme byly na IT škole, ale já byla na programování, zatímco ona na grafice a dnes nám vycházely hodiny naprosto s jinými profesory. Rychle jsem zabouchla skříňku a přes rameno si přetáhla svou tašku. "Sejdeme se v osm večer před mým domem, fajn?", Emily si mě změřila rychlým pohledem a nakonec pokrčila rameny, "fajn". Usmála jsem se a rychlým krokem jsem se vydala do třídy. Potom jsem se, ale zastavila a otočila zpátky na Emily, "jo a vem si nějaký super šaty, nejlíp odvážný". Mrkla jsem na ni ďábelsky, ale potom už jsem se opravdu jen vydala do třídy.